Dogtrekking 2008

Nedalo nám to a vyrazili jsme na další trek, tentokrát už i s Annie a Tondou. Počasí bylo super, tak jsme nastoupili kolem deváté na trať. Hned v první části trati jsme si nacvičili brodění (asi tak 10x) přes potok a pak už přišly ty skvělé stoupáky a klesání. Človek podle mapy by ani neřekl, jak je ta trasa rozmanitá. Okolí Berounky bylo opravdu moc krásné.

Záhy přišlo první zdržení na kamenitém terénu před obcí Skryje, ozvalo se mi nedoléčené zranění paty, musela jsem trošku slevit z tempa. Toník na mě pokaždé někde čekal, takže jsem ho dost zdržovala. Divis ovšem v domění, že mi musí pomoci, táhl jako zběsilý, takže jsem ho ještě musela brzdit. Když už pata přestala bolet, ulevilo se a nasadili jsme opět rychlejší tempo až do doby, kdy jsem skončila na zemi (asi na 25. km) a narazila si koleno. To na mě přišla ta pravá krize, myslela jsem, že už to definitivně vzdám a bolestí a vzteky brečela. Toník se zachoval opravdu jako parťák do nepohody a snažil se mě pořád povzbuzovat, co to šlo. Nakonec koleno skoro ani nebolelo (aspoň jsem si to namlouvala). Toník mě asi na 35. km proklínal a říkal, že už nikdy více se ode mě nenechá přemluvit na něco takového. Ani jsem se mu nedivila, skoro 15 km jsme šli jak šneci (po mém naražení kolene) a on chtěl být do setmění v táboře. Na Toníka přišla krize někdy ke konci (byl trošku vzteklejší), takže jsme to společnými silami stejně zvládli, i když to spíše vypadlalo na to, že psi se dobře baví a my se nejspíš kvůli treku rozejdeme .

Trasa byla krásná, ale řekla bych že o něco náročnější než Hanácká štreka. Dášo, žádný terén light!!! Nejvíce jsme si užili poslední úsek cesty z Krakovce na Máchův mlýn, který jsme šli za tmy s jednou baterkou. Byla to opravdová bojovka a stálo to za to. Kolem jsme slyšeli pár výstřelů myslivců na čekané (takové malé zpestření). Jeden nás musel rozhodně proklínat, jelikož jeho pes štěkal, jak o závod, když jsme procházeli kolem a on se snažil ho utišit, leč bezvýsledně. Konečně když doštěkal, slyšeli jsme pejska opět po pár minutách v dáli hlásit, jelikož za námi šli ještě další trekaři. Chudák, snad aspoň něco trefil. Když jsme konečně dorazili do tábora, byli jsme rádi, že jsme přežili (tedy aspoň já ano).

V táboře jsem konečně koukla na koleno, modročervený šrám přes celé koleno, mi připomněl, že až se to přes noc vzpamatuje, bolet to asi bude a dvakrát tolik. Po sprše už jsme ovšem neměli moc sil tužit kolektiv a šli zalézt do spacáků.

Bylo to krásné až na naše nocování, kdy jsem si připadla, že spím v lednici. Nějak jsme neodhadli teplotu a první noc proklepali zimou, na druhou jsme si už od paní správcové půjčili ještě jeden spacák a dvě deky. To se spalo opravdu lépe. Zázemí bylo úžasné, velká chvála všem, co se na tomto treku podíleli.

Opět jsme prostě bohatší o nějaký ten zážitek a hlavně jsme si to s našima mazlíčkama užili. Na cestě domů se mě Tonda zeptal, jestli se to bude pořádat i další rok, tak mě zahřálo u srdíčka, že se mu to aspoň trošku líbilo a asi přibude další človíček na tento tak trošku zvrácený sport (nevím, jak to mu jinak říci, když po absolvování trasy většina účastníků vypadá, jak když je přejel kombajn ).

I přesto, že mi ještě nenarostly nehty na nohou, které mi slezly po Krušnohorském dogtrekkingu, jsem se nechala nalákat a přihlásila se znovu na trek. Tentokrát Krajem Oty Pavla, neboli po křivoklátských lesích. Domluvila jsem se s Denisou, Marcela s Karlem, se kterými jsem šla posledně, byli teď pořadatelé. Denisa je taky skoropříbuzná, vlastní Buráčkovu sestru – beauceronku Belisime. Jelikož Denisa má rozum, přihlásily jsme se jen na MID, tj. na 44,4km bez povinné výbavy, což znamená s podstatně lehčím batohem.

Protože já nemám bez potíží nikdy nic, do poslední chvíle, tedy do pátku večer, jsem nevěděla, jestli se zúčastním. Nemám totiž auto, rodiče, kteří mi půjčují své, měli jet pryč a vlak jsem absolutně neměla šanci stihnout. Rodiče naštěstí zůstali doma a já mohla vyrazit do základny. Machův mlýn u Chříče, kousek od Podmokel, tedy končiny, kde jsem nikdy nebyla. Z domova jsem vyrážela až za tmy. Zdrželo mě nejen chaotické balení, ale také Burák, který jako obvykle odmítal nastoupit do auta! Asi 20 minut jsem ho honila po dvoře a lákala z boudy. Grrrrrrrrrrrrrrrr. Cestu jsem měla popsanou na několik způsobů, vytištěnou mapku z internetu, ale chyba – nevzala jsem si autoatlas, ve kterém se (ač ženská) kupodivu vyznám. Pochopitelně jsem zabloudila! Stačila jedna špatná odbočka a ocitla jsem se asi 13km mimo trasu. No, byl pátek, 21 hod, tak jsem zastavila u první hospody, vlezla dovnitř a požádala o pomoc. Jeden místní dobrovolník mi ochotně vysvětlil cestu a dost dobře, protože pak už jsem trefila. (Jen nechápal, jak jsem mohla zabloudit? Jsem ženská, takže SNADNO!)

Přijela jsem na místo, našla Denisu a šla se ubytovat. Jen jsem se bála, jak se Burák snese s  Belisou v chatce 3x3 metry. Je to totiž chodící testosteron! Puberťák, který nakrývá všechny fenky, které nestihnou utéct! Ale stal se zázrak! Nejen, že svou sestru nechtěl nakrýt, ale padli si do oka a báječně si hráli. Oběma chybí stejně velký psí kamarád, tak toho tady náležitě využili. Škoda, že ani jedna z nás neměla s sebou foťák. U mě je to normální, zapomněla jsem ho, ale u Denisy mě to překvapilo :o). Tak honem do hajan! Byla pořádná zima a čekal nás náročný den.

Ráno po snídani jsme vyrazily. Bylo třičtvrtě na devět. Cesta začínala slibně, lesem a po louce. Ale ouha – přes louku tekla říčka! Přes vodu – brod! Někteří odvážlivci zuli boty, přebrodili a na druhé straně zase obuli. Ne každému se ale chtělo zouvat. Mně určitě ne. Dalo mi práci boty pohodlně zavázat a taky se mi nechtělo do studené vody. Naštěstí se Denisa ukázala jako pravý zálesák a našla jiné místo, kde jsme přešly suchou nohou. Jenže …! Cesta si to šněrovala přes říčku ještě několikrát. A vždycky byl na výběr brod, nebo putování podél vody a hledání mělčích míst s kameny nebo větvemi. Při jednom takovém hledání jsme lezly lesem po svahu. Burák nečekaně zabral … a já sjela po zadku po kamenech dolů. Naštěstí ne až do vody. No co, zasmály jsme se, já vstala a šlo se dál. Až přišel jeden široký a dost hluboký brod a kolem žádná slibná šance (i když někteří ji našli) jít jinudy. Denisa si zahrála na píďalku. Sedla obkročmo na kládu, která ležela opodál napříč přes vodu a posunovala se po ní. Šlo to prý ztuha, ale zvládla to :o). Já jsem si našla nějaké silné větve, naházela je přes brod na vyčnívající kameny a dostala se téměř přes. Opravdu téměř! Při posledním dlouhém kroku jsem prostě kecla do vody! Boty byly naskrz mokré, ale co bylo horší – ruply mi kalhoty!!! Tím sešupem v lese se zřejmě natrhly a teď při mé akrobacii nevydržely a praskly od zadku až po koleno.

A moje psychika vzala za své. Měla jsem chuť se vrátit a jet domů! Ale bylo kolem spousta báječných lidí, všichni měli starost, jestli jsem v pořádku, tak přece nebudu za hysterku. Tak mi budou koukat kalhotky! „Mám čisté, bílé ………“, ale z toho mě rychle vyvedl jeden mužský účastník, který mě jemně upozornil, že bílé už opravdu NEJSOU! Uvázala jsem si tedy bundu kolem pasu, vzala suché ponožky, přes ně igelitové sáčky, obula mokré boty a šla dost bez nálady dál. Chudák Denisa, nebyla jsem v tu chvíli vůbec příjemná společnice! Bohužel ani tenhle brod nebyl poslední. Ale mně už to bylo jedno. Šla jsem vodou a i přes fakt, že mám opět mokré ponožky (igeliťáky se mi shrnuly) jsem doufala, že moje psychická krize přejde. A opravdu přešla. Jenže to bych nebyla já, aby bylo trápení konec!

Něco po 15km před skryjskými jezírky mě začalo píchat v kotníku (asi před dvěma měsíci jsem si ho vymkla) a bolest se stupňovala. Šla jsem statečně dál, ale pomalu a musela sáhnout po růžové lentilce – Brufenu. (Cestou jsem zobla tři!) Ve Skryjích mě Denisa přemluvila dát si oběd. Zase chyba! Dala jsem si smažený hermelín a můžu vám říct, že něco tak nechutného jsem nikdy nejedla! Měla jsem strach, že mi bude špatně. Naštěstí nebylo. Než jsme vyrazily dál, chtěly jsme si ještě civilizovaně odskočit. Sundala jsem si bundu, kterou jsem měla kolem pasu a vešla do hospody. V tom mi došlo, že mi z kalhot koukají „maskované“ spoďáry a skoro celá noha! Už se nedalo nic zachránit, tak jsem si hrdě došla na toaletu a odkráčela jakoby nic.

Vydaly jsme se dál a přibraly další dvě trekařky s fenkami Hesy a Nesy. Po 30km jsem začínala mít vážné potíže s kotníkem. Šla jsem čím dál pomaleji a holky na mě musely čekat. Brufen už jsem si netroufala vzít a když jsem byla z dohledu, brečela jsem bolestí. Začala jsem uvažovat o tom, že si zavolám odvoz, ale na to jsem potřebovala dojít do civilizace. Na kontrole 7 (větrolam v polích) před Rousínovem už se mi chtělo bolestí zvracet. Ale překonala jsem to, odpočinula si, poněkolikáté nakrmila Buráčka, který se rád podělil s ostatními a šly jsme dál. Začalo se stmívat. Dovlekla jsem se do vsi a zvažovala telefonát. Ale nechtělo se mi vzdávat posledních 10km. Když jsem došla s bolavým kotníkem až sem, tak už snad dojdu. Holky byly úžasné a pořád mi opakovaly, že jim nevadí, že je zdržuju! Kupodivu líp se mi šlo do kopce, to jsem mohla i popobíhat. Taky Burák už do kopce umí pomoct, tak jsem ho jen musela brzdit z kopce. Ale asi pochopil, že mám potíže, protože se po mně starostlivě otáčel. I tak chudák dostal nadávek! Buráčku PROMIŇ! V Krakovci, kterým jsme už procházely potmě a z hradu jsme moc neviděly, se Denisa s trekařkou od Hesy (je to ostuda, ale nevím ani jméno) odpojily a zapadly, kam jinam, než do hospody. Já s Katkou od Nesy jsme vyrazily raději dál. Já se šourala jak válečný invalida a Nesy (malý knírač) byla taky uťapaná.

Cesta vedla, tomu byste nevěřili, asi přes 13!!! brodů. Procházela jsem je skrz – už mi bylo všechno jedno a ta studená voda mi dělala dobře na kotník. Došly jsme do tábora. Čas 13:32. Nic moc, ale limit byl 21 hod. (Holky z hospůdky došly asi 5 minut po nás.) Dovlekla jsem se do sprchy a potom s dvěmi lahvemi vína do jídelny. Tam jsme to náležitě oslavily s ostatními a já asi ve 2 hod ráno (nevím přesně, byla jsem namol) šla spát. Burák využil příležitost a vlezl mi do postele, takže jsem, při jeho rozměrech, byla ráno pěkně rozlámaná, ale šťastná, že jsem došla! Ani jsem nebyla tak zničená, jako v Krušných horách – taky tu byl lehčí terén! Ale stejně jsem v práci ještě v pondělí chodila jako kachnička. Nohy trochu namožené byly a kotník nejen, že natekl, ale taky se pěkně vybarvil. Puchýře tentokrát jen tři a nehet obětuju jen jeden :o). Ale stálo mi to za to a někdy příště půjdu zas. (Masochistka fakt nejsem!)

Díky všem! Nejvíc Denise, holkám od Hesy a Nesy a pochopitelně parťákovi Burákovi, který se opět ukázal jako pravý kamarád a gentleman!

Asi správně tušíte (dog = pes), že mám psa. Pro úplné laiky: velké černé tele s pálením, něco mezi dobrmanem a rotvajlerem. Pro informovanější: francouzského ovčáka, bratrance Briarda se zdvojenými paspárky na zadních nohách. Pro odborníky: Beaucerona. Zkrátka velkého věrného kamaráda. Jmenuje se Burin, pro přátele „Burák“. No, a toho psa jsem si pořídila od báječných lidiček, Marcely a Karla, se kterými jsem se brzy spřátelila a docela často se vídáme na různých psích akcích. Vím, že se oba se svými psy věnují nejrůznějším aktivitám, mezi jinými také výše zmíněnému dogtrekkingu.

Tak sedíme s Karlem po jedné výstavě v restauraci, ale co, jsme normální lidi, takže v hospodě, a čekáme na Marcelu, která má ještě nějaké organizační záležitosti. Povídáme si o všem možném a pak to přišlo! Osudná věta: Nechtěla bys s námi zkusit dogtrekking? Jsem v oblasti kynologie poměrně informovaná a právě dogtrekking mě zajímá, dokonce už chvíli laškuji s myšlenkou, že začnu víc trénovat a časem zkusím nějakou kratší trasu, ale teď jsem jen vytřeštila oči. Pro ty z vás, co nejsou v obraze: Dogtrekking je extrémní vytrvalostní sport, kdy sbalíte do batohu povinnou výbavu (spacák, karimatku, baterku, mapu, jídlo, vodu atd.), opásáte se vodítkem na jehož druhém konci je jeden i více psů a vyrazíte podle itineráře na trať dlouhou cca 100km!!! Takže jistě chápete, že jsem s díky odmítla, že na to ještě nemám! Nicméně to Karla neodradilo a začal mi vysvětlovat, že pokud chodím běhat, tak nějakou fyzičku mám a že po 20km už je to jen o vůli a že to určitě zvládnu. Potom dorazila Marcela a pochopitelně se přidala k manželovi, že to mám určitě zkusit, že ona půjde taky a že to bude bezva. Tak jsem tedy kývla. Od té chvíle jsem cítila lehké chvění kolem žaludku.

Po drobných potížích s přihlášením, jsem trochu zmatkář, jsem tedy byla na startovní listině! Jenže jít se psem do takové akce, není jen tak. Speciální výbava není sice nezbytná, ale je velkou výhodou! Jenže pochopitelně to taky něco stojí. Jak je mým zvykem, na sebe myslím vždycky nakonec, takže první, co jsem sháněla bylo speciální vodítko s odpružením a k němu bederní opasek. Ještě z povinné výbavy 2 botičky pro psa. To kdyby si zranil tlapku, ale v  tom případě bych pochopitelně okamžitě odstoupila! Naštěstí žijeme ve století, kdy tahle výbava je k mání rychle a bez námahy. Tímto děkuji Marcele, která mi vše potřebné objednala a předala. Potom nastala druhá fáze, výbava pro mne. Trička a kalhoty běžně ve skříni mám, boty jsem si naštěstí koupila už před časem, protože opravdu chodím běhat, ale bunda pro běžné nošení se na trek moc nehodí. Takže jsem brouzdala po netu a nemohla si vybrat. Asi týden před odjezdem jsem se začala shánět také po spacáku a karimatce. Spacák byl naštěstí na svém místě, ale lehká alumatka zmizela neznámo kam. Vydala jsem se tedy do obchodu pro alumatku. A koupila jsem si bundu, úžasnou baterku – čelovku a obal na mapu. Až cestou domů jsem si uvědomila, že na tu alumatku jsem zapomněla! Tak druhý den znovu. Dalším důležitým vybavením jsou kvalitní ponožky. Ještě že tu Marcelu mám! Sehnala mi hned troje a jejich funkčnost jsem opravdu ocenila!

A přišel den „D“. Já, Marcela, Karel a tři psi jsme nastoupili do vlaku směrem do Krušných hor. Až na malé intermezzo s náhradní autobusovou dopravou, kdy jsme trnuli, že nestihneme přípoj, byla cesta bez potíží. V základním táboře proběhlo seznámení s itinerářem cesty a s ostatními účastníky. To trvalo až do časných ranních hodin, protože se pochopitelně konalo v hospodě, taky kde jinde, že?

Ráno v půl sedmé budíček (takže asi tři a půl hodiny spánku), veterinární kontrola, sbalit batoh, opásat sebe i psa a připravit – START! Jdeme spolu s Marcelou a její Beltinkou. Kousek po silnici, potom naštěstí do lesa, ale pěkně do vršku, jsme přece v Krušných horách. Po prvních asi 10 km mě začínají bolet kolena a proto začínám „popobíhat“. Prostě se beze slova rozběhnu, což v ostatních budí dojem, že jsem se pomátla. Na vysvětlenou: když změním mechaniku pohybu chůze – běh, uleví se mi od bolesti v kolenou. A než bych někomu vysvětlila, co a proč chci udělat, prostě se rozeběhnu a vysvětlím to potom. Takže při dalších takových „startech“ už se nikdo nedivil. Alespoň navenek. Co si kdo myslel, si raději nedomýšlím. Tak jsme šli. Do kopce, z kopce…. Ještě asi na 20.km jsme měly s Marcelou sílu i chuť si povídat. S přibývajícími kilometry ubývalo slov i smíchu. A pak se objevil Klínovec. Cesta vedla kamenitým korytem potoka, kterým už stékala voda z tajícího sněhu. Marcela řekla kouzelnou formulku a Beltinka zabrala směrem nahoru. Jenže Burák šel dnes poprvé a jako pravý kavalír na mě čekal! Takže po každých dvou až třech krocích jsem ho musela postrčit. Naštěstí jsem s sebou měla trekové hole, tak jsem se nahoru nějak vydrápala, ale měla jsem potíže popadnout dech.

Nahoře bylo nádherně bílo. Burák se válel ve sněhu a viditelně se bavil. Nahoře taky pěkně foukalo, tak jsme se přioblékly a vydaly se na cestu dolů, po sjezdovce. Marcela jako profík vytáhla alumatku, nasedla, vyřkla kouzelné slovíčko „Běž“, Beltinka zabrala a obě zmizely. Následovala jsem jejího příkladu. Burák se rozběhl a jelo se. Ani ne po 100 metrech se ale zastavil a otočil se na mě. Když viděl, že „sedím na zemi“ vrhl se ke mně a SEDL SI MI NA KLÍN! Marně jsem ho přesvědčovala, aby běžel dopředu. Zkusila jsem tedy vstát a jít po svých. To zabral takovou silou, že jsem málem upadla. Tak jsem opět nasedla na alumatku… A on si mi opět sedl na klín. Bez jeho pomoci to ale dolů nejelo! Zkoušela jsem ho přemluvit, pak dávat ostré povely. Zvedl se sice, ale postával u mě. To už jsem na něj křičela, házela po něm sníh… Marně! Bylo na něm vidět, že je zmatený a vůbec nechápe, co se děje a co po něm vlastně chci. Pak začal honit okolojedoucí lyžaře, ale jen do stran. Dolů prostě nešel. A mě „ruply“ nervy a rozplakala jsem se! Buráček si mi opět sedl na klín a olizoval mě. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil! Sedím na sjezdovce na alumatce, velkého psa na klíně a brečím. Který chytrák vymyslel jít dolů po sjezdovce, proč já ..(píííp).. jsem se vůbec na tuhle akci hlásila a proč mám tak přitroublého psa!!! Musel to být pohled pro bohy. Nebýt Marcely, která mi v tu chvíli zavolala na mobil, kde jsem, sedím tam snad ještě teď. Takhle jsem se trochu sebrala, vstala a s batohem na alumatce jako na sáňkách se nějak dokodrcala dolů pod sjezdovku.

Moje zachránkyně už tam čekala i s horkou polévkou. Tu jsem do sebe kopla a honem dál. Tlačil nás totiž čas! Na příští kontrole jsme měly být cca za 2 hodiny a bylo to ještě asi 5 km. Říkáte si, že to není tolik? Ale s těžkým batohem na zádech, s puchýři na nohou a do kopce, to taková legrace zase nebyla. Ale stihly jsme to. A tam, něco úžasného! PALAČINKY!!! Představte si u silnice v lese „stánek“ s palačinkami a horkým čajem! No pohádka! Zdlábly jsme každá dvě, vypily kelímek čaje, poněkolikáté nakrmily a napojily psy a přezuly ponožky. Posíleny na těle i na duchu pokračovaly dál. Bylo 18 hodin.

Cesta pokračovala pěkný kus lesem, ale teď zase z kopce! A když jste unavení a bolí vás nohy …. Navíc nezkušený Buráček z kopce pro změnu táhne, takže jsem ho musela neustále brzdit. Povel „pomalu“ nebo „k noze“ naštěstí ovládá, ale i tak to bylo úmorné! Ale ten západ slunce – nádhera! Už za tmy jsme došly na asfaltku a cesta pokračovala po ní. Začala jsem mít fyzické potíže. Už jsem prostě nemohla. Stěží jsem se vlekla a Marcela s Beltinkou nám začaly utíkat. To se Burákovi nelíbilo a začal za nimi poštěkávat. Myslela jsem, že ho zabiju! Asi ve třičtvrtě na jedenáct v noci Marcela navrhla, abychom zabivakovaly – prostě zalehly do spacáku. Měla jsem problém i zout boty a vůbec do toho spacáku zalézt. Nějak se mi to podařilo a já tvrdě usnula. Občas mě sice vzbudilo, že jsem i se spacákem jela po alumatce z kopce dolů, ale dalo se to vydržet.

Asi ve čtyři hodiny ráno mě Marcela vzbudila, jestli bychom nemohly jít, že je jí strašná zima. Ta se do mě dala taky jen jsem vylezla ze spacáku! Navíc Buráček měl takovou radost, že jsem ze spacáku vystrčila hlavu živá, že mi na ni okamžitě skočil a asi mi přerazil nos. Bolelo to strašně! Když je mi opravdu velká zima, tak cvakám zubama tak, že nejsem schopná řící souvislé slovo, prostě koktám. To Marcelu rozesmálo tak, že se chytala za břicho. Pomohla mi sbalit a já se chystala nasadit ten příšerný batoh na záda. V té tmě jsem si omylem sáhla pro Buráka. Tak toho si na záda opravdu nedám. Nakonec se nám přece jen podařilo vydat se na cestu. Tentokrát s námi šel i Karel s Czechem, kteří nás došli na bivaku. Ještě že tak, my s Marcelou jsme totiž obě přehlédly šipku a šly úplně jinam. Asi za hodinu nás zastihl takový lijavec, že jsme se museli schovat pod viadukt. Za neustálého mírného deště nebo alespoň mrholení jsme došli do základního tábora, který se asi na 50.km měl křižovat. Zalezli jsme do hospody a dali si snídani. (Napřed jsme pochopitelně obstarali psy.)

Marcela s Karlem se asi po hodině odpočinku znovu vydali na cestu, ale já to vzdala. Měla jsem pocit, že už neudělám ani krok. Sednout si a hlavně znovu vstát byl téměř nadlidský výkon. Sice mi jedna dobrá duše pořadatelská s úsměvem řekla, že to, že už nemůžu, není důvod, abych nepokračovala dál, ale mám dost soudnosti, abych to raději vzdala, než byla na obtíž! Vážně už jsem se stěží šourala. Padli jsme s Buráčkem do hajan a prospali celý den. Měla jsem tak bolavé nohy, že mě tlačila i peřina! Kolem 16. hodiny jsme vstali a já se přesunula, kam jinam, než do hospody. Dala jsem si jídlo a „něco ostřejšího“ a s ostatními, kteří také vzdali, nebo už dokonce došli!, jsem čekala na odvážlivce na trati. Marcela, respektive to, co z ní zbylo, dorazila o půlnoci a Karel se zraněnou nohou v těsném závěsu za ní.

V neděli ráno, asi v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků. Na místo určení se několik účastníků (já mezi nimi) belhalo jako váleční invalidi. Kachní chůze v pantoflích nebyla žádnou výjimkou. Byly rozdány medaile, ceny i drobnosti na památku a akce byla slavnostně ukončena. Cestu domů jsem absolvovala v sandálech.

Shrnutí: Za sebou 50 kilometrů, asi 8 puchýřů, namožené svaly stehen, lýtek a paží, ale krásné zážitky s báječnými lidmi! Belhám se ještě ve středu příštího týdne, ale už vím, že půjdu někdy zas! Stálo mi to za to. Sáhla jsem si na dno, ale přežila jsem a náš vztah s Burákem se ještě upevnil. I přesto, že vůbec nechápal proč to či ono po něm chci, ukázal se jako parťák do nepohody!

Takže díky všem a nejvíc Burákovi!!!