Po osídlení Irska Galy (Kelty) kolem roku 400 př.n.l. se vyvíjel stát, který byl vybudován na kmenovém zřízení a rozpadl se v pět, později sedm královských říší. Znak starých irských králů obsahoval list jetele, harfu a irského vlkodava, který stál pod motem: " Gentle when stroket, Fierce when provoket", což volně přeloženo zní:" mírný, když je hlazen, divoký, když je podrážděn".

Podle sbírky zákonů welšského krále Howela Dobrého z roku 930 stál irský vlkodav z chovu krále 240 pencí, pes bez loveckého výcviku stál 120 pencí a štěně 30 pencí. Anglický chrt stál jen polovinu a za jezdeckého koně se platilo 120 pencí, za obyčejného koně do pluhu 60-120 pencí, a za ovci 21 pencí. Toto srovnání cen může dokumentovat, jakou cenu měl tenkrát dobrý vlkodav. Když byl vlkodav poraněn, hrozily tyto pokuty: 240 pencí za poranění nohy, 24 pencí za poranění oka. Podle zákona byla uložena i tvrdá pokuta tomu, kdo zabije irského vlkodava, "Canis graius Hibernicus".

Později byli ještě vlkodavové žádanými dárky mezi korunovanými hlavami, král Jindřich VIII. posílal vícekrát 2 páry psů králi španělskému a králi Švédska, rovněž polský král Jan nechal přivézt z Irska více vlkodavů. Příjemcem takového daru byl rovněž kardinál Richelieu a velký mogul Jehnagier, také perský šach (1689). Posledním majitelem vlkodava byl anglický král Jiří V. (vl. 1910-1919).

Stará písemná svědectví

Farář Edmund Hogan snesl z knihoven zámků a klášterů množství materiálů o historii irských vlkodavů a uveřejnil ho v roce 1897 v malé knížce pod názvem "The History of the Irish Wolfdog" Jeho kniha byla nově vydána v roce 1972 klubem "Wolfhound Club of Ireland" a je zdrojem poučení o historii vlkodava. Obsahuje 184 citací ze starých pramenů a v bodě 185 je soupis příznivců plemene, počínaje Římanem Quintem Aureliem Symmachusem v roce 391 až po chovatele J.F.Bailyho v roce 1891.

Dnes platný standard stanoví pro psa nejmenší velikost 79 cm a pro fenu 71 cm. Nejmenší hmotnost je udávána 54 kg pro psa a 40,5 kg pro fenu. Horní hranice výšky není udávána, jen průměrná výška 81-86 cm pro psy. Z těchto průměrných velikostí lze uzavřít, že někteří psi musí dosahovat výšky v kohoutku 90 cm a více.

Ve starší literatuře je vždy vyzvedávána enormní velikost psa: Goldsmith (1770), který nám podává relativně dobrý popis irského vlkodava od začátku vlastního čistokrevného chovu, píše: "Poslední druh a nejkrásnější ze všech, které jsem jmenoval, je velký irský vlkodav, kterého bychom mohli s jistotou označit za prapsa. Je zvlášť krásného a majestátného vzhledu, pravděpodobně největší pes světa. Ze všech, které jsem viděl, byl největší, dobře 4 stopy (120 cm) vysoký, asi jako jednoleté tele. Byl to chrt, ale silnější než chrt." Bewick (1790) udává výšku v kohoutku 3 stopy (asi 90 cm)a barvu skořicově hnědou. Také Youatt (1845) uvádí velikosti až 4 stopy(120 cm). Podle nalezených prehistorických lebek z Crannoges z Dunshaughlinu vypočítal E. Hauck výšky v kohoutku 79-86 cm.

Kdy poslední vlci z Irska a Skotska zmizeli, není možno přesně doložit. Podle A. Redlicha měl být poslední vlk v Irsku v roce 1786 usmrcen smečkou vlkodavů pana Watsona v Ballydarton Myshall. Když skotskému básníkovi siru Walteru Scottovi (1771-1832), který měl několik skotských deerhoundů, byl na přelomu století nabídnut irský vlkodav, odmítl ho se zdůvodněním, že jediného v Irsku žijícího vlka je možno najít ve zvěřinci. S Vymizením vlků v Irsku a ve Skotsku ztratil velký vlkodav své opodstatnění. Vyskytoval se zřídka. Vero Shaw píše roku 1889, že jde o rasu, která "obecně platí za vymřelou". Domnívá se však také, že jsou ještě kmeny, které jsou se starými vlkodavy více či méně příbuzné.

Již před sto lety se hovoří o vymírající, ne-li docela vymřelé rase, píše Smith ve své "History of Waterfold" roku 1774, zde označuje vlkodava jako dříve hojného, nyní však téměř vyhynulého. Totéž potvrzuje i Bewick roku 1792 slovy Ke dnešnímu dni se stala rasa velmi vzácná a je chována pro krásu než pro lov." Vlkodav se stal v několika málo rodinách psem, s nímž se vychloubají. Tento názor má také Youatt (1845), když říká:"Rasa je téměř na vymření, v každém případě může být nalezena ještě v některých zámcích, kde je držena pro krásu. Neboť zvěř, která byla dříve lovena, už dávno z království zmizela. Krása a stáří rasy tvoří jediný důvod, pro který je ještě chována."

Se zmizením tohoto plemene upadly v zapomnění i údaje o jeho minulosti a o původním vzhledu, a nikdo nevěděl, zda byl starý vlkodav hladkosrstý nebo hrubosrstý a v jakých barevných rázech se vyskytoval. Tu a tam se objevil kolem roku 1800 "poslední zástupce své rasy". Hrabě z Almountu tvrdil např. v roce 1779, že má ještě pravé vlkodavy. Psal tehdy: "V Irsku jsou dva druhy vlkodava, anglický chrt a mastif. Ještě před dvěma lety jsem choval oba druhy úplně odlišné. V současné době mám pět takových psů: tři psy a dvě feny, u nichž se zdají být oba druhy smísené. Lidé, kteří znali psy z psince Altamounts, je popisovali jako velké, huňaté anglické chrty. Lord Derby (zemřel v roce 1851) měl ještě psy z chovu Altamounts. Byli popsáni jako tmavohnědě žíhaní a dlouze hrubosrstí jako skotský deerhound a s delšíma ušima.

Hamilton Rowan z Dublinu (1757-1834) byl jedním z posledních chovatelů. Dostal své psy darem: jednoho psa a jednu fenu, v době revoluce v Paříži. Bylo mu řečeno, že psi mají dánský původ. Když se v Dánsku na to dotazoval, řekli mu, že tam psi tohoto druhu nejsou, jeho psi se dostali do Francie z Irska. Jeho pes "Bran" byl považován za posledního psa tohoto plemene. Rowan ho popsal lordu Nugentovi.

Kolem roku 1840 se pokusil H.D.Richardson zachránit plemeno před vymřením. Křížil skotského deerhounda s německými dogami a s pyrenejskými horskými psy a založil tak kmen "Kilfane", na němž později Graham prováděl z části své rekonstrukční pokusy. Krátce shrnuto: když kolem roku 1860 začal kapitán G.A.Graham se značnými finančními obětmi opět rekonstruovat irského vlkodava, nevěděl vlastně už nikdo, jak tento pes kdysi dávno vypadal.

Někteří kynologové pochybovali o tom, zda má moderní irský vlkodav opravdu co dělat se psem, kterého staří Irové nazývali "Wolfdog". Jedním z prvních, který o existenci starého irského vlkodava pochyboval, byl malíř a kynolog Ludwig Beckmann (1896). Provedl srovnání s poměry na kontinentě, kde byl znám "Wolfsbeisser" (vlkohryz), ten však nebyl nikým jiným než velkým psem kteréhokoliv druhu, který byl rychlý a dost silný na to, aby mohl napadnout vlka a dokonce ho usmrtit. Beckmann míní, že německá knížata 16. a 17. století neustále zaváděla pro své štvanice největší a nejsilnější psy, kteří byli koupeni z Irska a Anglie, o irském vlkodavovi se však ani slůvkem nezmiňují.

Vl. Hickman, který je označován za jednoho z největších kynologů Anglie, popírá jakoukoli příbuznost skotského deerhounda (s jehož pomocí byl vytvořen irský vlkodav) se starým vlkodavem. Slovem "irský", říká Hickman, bylo dříve označováno všechno "keltské" a často byl také tento název použit pro Skotskou vysočinu. Odtud pramení názor, že skotský jelení pes (deerhound) je přímým potomkem irského vlkodava. (V této souvislosti musí být poukázáno na to, že staří spisovatelé nazývali Irsko "Scotia major" a Skotsko "Scotia minor"). Zmatek vneslo podle Hickmana také špatně přeložené slovo Matin na irský vlkodav v anglickém překladu velkého díla Buffona. Tato chyba mohla být trochu pochopitelná, neboť Buffon říká:"Matin, přenesený na sever, se dostal k velkému Dánovi jako Chien d´Irlande (= pes z Irska)". Z autorů, kteří ještě viděli starého irského vlkodava, cituje Hickman Raye(1697), Buffona (1750), Goldsmitha (1770) a Pennanta (1776). Všichni popsali irského vlkodava jako krátkosrstého a "docela jiné postavy, než má pes dnes". Ray podotýká, i když jen mimochodem, že irský vlkodav je hrubosrstý. Nyní se Hickman dopouští cyby. Cituje všechny autory, kteří starého irského vlkodava popsali a zobrazili jako krátkosrstého a v pestrých barvách a zamlčuje, že právě jím citovaný Ray irského vlkodava popsal jako hrubosrstého. Stejně tak říká Fréderic Cuvier (1773-1838) výstižně:"Irský vlkodav je silný, čilý a opravdu velký, jeho srst je hrubá."

Nizozemský malíř zvířat a krajiny Paul Potter (1625-1654) na obrazu, který je dnes v Ermitáži, zobrazil Irského vlkodava, který byl velmi podobný dnešnímu zástupci plemene. Bermský zoolog Th. Studer viděl v roce 1869 irského vlkodava v zoologické zahradě v Dublinu. Pes měl hrubé osrstění, ocas byl bohatě osrstěný, dlouhá srst visela ze hřbetu přes pěšinku. Srst na hlavě byla rozčesána a visela poněkud do obličeje. Obličej sám byl krátce osrstěn, ale drsný. Zbarven byl jako vlk, černě s šedým melírováním.

Ve starých spisech byly jako barvy "vlkodava" uváděny bíká s barevnými plotnami, čistě bílá, černá, jednobarevně červená, hnědožlutá a šedá. Shrneme takto: Označení "Wolfshund" (vlkodav) se vztahuje ve starých spisech jasně na velkého psa, který byl schopen štvát vlky a případně je také usmrtit. Musí být proto velký a velmi silný. Přesný obraz rasy tito psi však zřejmě neztělesňují. Někteří se více podobají mastifovi, jiní více velkému anglickému chrtovi. Oproti tomu byli skotští jelení psi jednotnější, v každém případě v osrstění. Vzorem pro chovatele, kteří se pokusili obnovit ve 2. polovině 19. století téměř vymřelého irského vlkodava, byl patrně hrubší skotský deerhound, o němž se domnívali, že je přímým potomkem starého vlkodava.

Zásluhu na vytvoření moderního irského vlkodava má nepochybně kapitán George Augustus Graham. Vývoj rasy nastínil ve svém spise "The Irish Wolfhound" v roce 1879 a doplnil ho ještě v roce 1885: "V roce 1863 jsem se začal zajímat o vlkodava, má tento král mezi psy opravdu upadnout v zapomnění?" Z tohoto zájmu o tehdy vzácně se vyskytující plemeno začala 34 roky trvající práce na obnově, do níž kapitán Graham investoval 20 000 liber. Vlkodav byl jeho životním dílem. Nejprve hledal dobré psy bývalých psinců, mělo o však malý výsledek. Měnil přitom vícekrát svůj názor. Nejprve tvrdil, že staré plemeno je s konečnou platností zaniklé, poté zase, že je ještě dost čistokrevných psů původního typu. Sesbíral během roku rodokmeny asi 300 psů, které sahaly z části až do roku 1815. Staří chovatelé, jako sir J.Power v Kilfane, Baker v Ballytobinu a Mahoney v Dromore byli mrtví, když Graham začal se svými rekonetrukčními pokusy. Jejich psince byli rozpuštěny a psi rozptýleni na všechny strany. Konečně se podařilo Grahamovi vypátrat ještě několik potomků těchto starých kmenů. Kmen "Kilfane" se vrací ke psům z chovu Richardsona. Ten shromáždil kolem roku 1840 mnoho "Wolfdogs". Jeho psi měli být ještě potomky legendárního "Brana" Hamiltona Rowana. Richardson křížil své "Wolfdogs" s jinými velkými psy a dosáhl opravdu dobrých výsledků.

Sir John Power byl přítelem Grahama, proto se Grahamovi konečně podařilo získat ještě několik málo psů ze starého kmene "Kilfane" a z kmene "Ballytobin" Bakera a s nimi začít chovat nové linie. Bakerův kmen "Ballytobin" měl krev kmene "Bran", psi Mahoneyho pocházeli z psince sira Johna Powera.

Šest psů, s nimiž Graham nakonec začal svou práci, bylo zřejmě více či méně navzájem příbuzných. Pokoušel se s těmito psy, nejprve bez přimísení jiných plemen, obnovit irského vlkodava, jak si ho představoval. Zdá se však, že nedosáhl žádného výsledku, především psi nedosáhli velikosti, kterou si přál. Přikřížil silné skotské deerhoundy z kmene "Glengarry", později kryl svou fenu "Banshee" s těžkým barzojem "Korotai". Vrhla 11 štěňat a konečně přikřížil ještě tibetského mastifa. Jeho nejdůležitější chovnou fenou byla "Sheelah", dcera sourozeneckého páru "Swaran II" a "Moira". Jejich otcem byl "wolfhound" "Oscar", jeho předky je možno stanovit až do roku 1841. Matka "Drenmah" pocházela z Irska a byla neznámého původu. Kromě Grahama lze jmenovat dalšího významného chovatele majora (později plukovníka) Garniera. Vlastnil větší počet psů různých plemen. Aby vyšlechtil své "wolfhounds" větší, přikřížil německé dogy, barzoje, skotské jelení psy a "medvědího psa". Využil při tom tzv. heterózního efektu. Garnier založil svůj chov na následujících pravidlech:" Pes (samec)je zodpovědný za kosti, velikost a barvu potomstva. Čistokrevný partner má větší vliv na potomstvo, než méně čistokrevný. Cílené křížení dvou velkých plemen může zvýšit velikost potomků o 1-2 palce. Graham a Garnier měli se svými chovatelskými pokusy úspěch. Sice nezůstali ani oni ušetření zpětných zvratů. Graham sám říká:"Bohužel, nemoc a smrt mne oloupila o mnoho nejlepších psů, přesto jsem dosáhl toho, že někteří se přiblížili předepsanému ideálu, i když co se týká výšky a síly, ještě stále zůstali za přáním. S důsledností jsem myslel na nákup všech psů, o nichž jsem se dozvěděl, že obsahují krev wolfhounda a nepochybně to bylo nutné v budoucnu pro konstantní uchování žádaného typu."

V roce 1879 byla na výstavě v Dublinu poprvé otevřena třída irského vlkodava. První cenu získal Grahamův "Scot", pes pocházející z kmene "Kilfane". Byl sice silnější, červené barvy, jako jeho matka, ale bohužel jen 75 cm vysoký. Jiní psi z Grahamova chovu dosahovali však již tehdy pozoruhodných výšek. Jednoho ze svých psů, který měl výšku 89 cm v kohoutku, nechal portrétovat v životní velikosti.

Mezitím byly v Irsku založeny dva kynologické spolky, roku 1872 Dublinský "Canin Association" a roku 1877 "Irish Kennel Association", oba se sjednotily v roce 1908 v "Irish Kennel Club". Roku 1887 vyhlásil i "Kennel Club" otevřenou třídu pro irské vlkodavy a třídu pro štěňata. Bylo přihlášeno 10 psů. První cenu psů získal Grahamův "Dhulart of Hydra Sheelah" a u fen získala čestnou první cenu fena "Sheelah of Swaran".

V roce 1886 předložil Graham spolu s Garnierem první standard. Platí, jen s několika nepatrnými změnami, i dnes.

Dlouhou dobu byl označován pes "O´Leary" (uhynul roku 1902) za prototyp plemene. Byl to silný pes s výškou v kohoutku 82 cm (s předky: německé dogy, skotské deerhoundy a irského vlkodava). Jeho preparát je vystaven v "Museum of National History" v Londýně. Důležitými chovnými psy na přelomu století byli "Brian II" a jeho syn "Donegal", pes s výškou 95 cm. Jména obou nalézáme ještě dnes v rodokmenech irského vlkodava.

V roce 1885 založil Graham "Irish Wolfhound Club", jehož předsedou zůstal až do své smrti 21.10.1909. Na přelomu století převzal pan J.W.Everett se svou chovatelskou stanicí "Felixtowe" vedení v chovu vlkodava. Spojil svého skvrnitého psa německé dogy s fenou skotského deerhounda. Z vrhu získal jen jednu fenu, která byla potom spojena se psem irského vlkodava. Šlo snad o poslední přikřížení dogy.

Graham a Garnier dosáhli kolem roku 1900 svého cíle. Irský vlkodav byl zase žádán. V roce 1902 zvolily irské gardy vlkodava "Raja of Kidmal" jako maskota pluku. Irský vlkodav se těšil královské přízni, král Jiří V. dostal od Lady Talbot of Malahide irského vlkodava darem a sestra krále Jiřího VI. byla od roku 1930 do roku 1964 předsedkyní Klubu irského vlkodava. Přes tuto vysokou protekci následovalo uznání Kennel Clubem teprve v roce 1925.

První světová válka zaznamenala klidový stav v chovu, avšak po konci války se chov opět zvedl (především na popud J.W.Everetta). Vedoucími chovatelskými stanicemi v meziválečném období byly chovatelské stanice J.V.Rankse "Ouborough", slečny Gardnerové "of Brabyns", pana Everetta "Felixtowe", paní Naglesové "Sulhamstead", paní Berrové "Grevel" a stanice paní E.F.Jamesové "of Boroughburgy". Všechny tyto stanice odchovaly četné šampiony a irský vlkodav byl vyvážen do celého světa. Také druhá světová válka přinesla chovu vlkodavů úpadek. Až do roku 1948 nebyli do KC zaneseni žádní psi. Avšak po válce se stali chovatelé opět aktivní, ale nebyli už prakticky žádní chovní psi. Proto klub přivezl na počátku padesátých let z USA psa "Rory of Kihone", který se dostal do chovatelské stanice "Sanctuary" a kryl postupně mnoho fen. Zvlášť důležité pro chov bylo jeho spojení s fenou "Kilfenora of Oubourough". Potomky z tohoto spojení nacházíme dnes ve všech průkazech původu irského vlkodava.

První vrhy vlkodavů proběhly v Německu v chovatelských stanicích "van Devert" (1910) a "Adelbeck" (1912 a 1914). Teprve o 29 let později se v Německu opět začalo mluvit o irském vlkodavovi, kdy paní Freyová dovezla vrh irských vlkodavů odchovaný ve Švýcarsku. Kam tito vlkodavové zmizeli není známo. Až do roku 1970 bylo v Německu ve věci irského vlkodava ticho po pěšině. První poválečný vrh byl odchován v chovatelské stanici "von Karinacron" chovatele F. Dutzi. od té doby je v německu irský vlkodav pravidelně odchováván. Nejdůležitějšími chovatelskými stanicemi posledních let jsou "Ard Ri", "Gentle Giants" a "v.d. Oelmuhle". Ročně bylo zaneseno do plemenné knihy asi 300 vlkodavů.

Do ČR byl irský vlkodav přivezen v roce 1975 a plemeno bylo zařazeno do klubu slučující všechny chrty. V roce 1995 byl založen samostatný klub pro irského vlkodava a deerhouda. Zakládajícími členkami Klubu (WDK) byly paní Dagmar Holková (CHS Daskerwill), paní Ing. Markéta Kalousková (CHS z Hedvábí) a paní Ing. Pavla Uzlová (CHS Paluduz). Klub dnes sdružuje chovatele asi šedesáti CHS irských vlkodavů a kolem deseti CHS deerhoundů, je řádným členem ČMKU a od roku 1998 také členem EIWC.

Psincový kašel se u jiných ras projevuje jako mírné, ale vysoce nakažlivé onemocnění, inkubační doba trvá asi 5 dnů. Běžným příznakem psincového kašle je tvrdý, suchý kašel, způsobený zánětem průdušek. Tento se projevuje častěji po probuzení, rozčilení nebo při pohybu. Nemocní psi mají většinou také slzící oči a hustý výtok z nosu, jsou letargičtí a odmítají potravu. Zpravidla nemívají zvýšenou teplotu. Zlepšení se dostavuje pomalu v časovém rozpětí od 10 do 20 dnů.

Irský vlkodav je však na psincový kašel velmi citlivý a během 12 hodin od jeho začátku dostanou někteří vysokou horečku a zápal plic – podle mých zkušeností 40 – 50 % všech případů! Toto může být velmi závažné a vést až ke smrti. Proto nesmíme psincový kašel u IW brát nikdy na lehkou váhu, než se prokáže, že pes nedostal zápal plic. Existují také jiné nemoci, jejichž počáteční stadium je PK podobné a musí být rozeznány. Takovými nemocemi je psinka, vdechnutí cizích předmětů, dráždění při dýchání,plicní otoky z důvodu srdečního onemocnění, plicní krvácení, pneumonie, bronchitida a rakovina. PK může být způsoben jak viry tak bakteriemi, jednotlivě nebo v kombinaci. Tyto původci jsou předávány dál miniaturními kapénkami, které psi buď vydechují nebo vykašlávají a tyto jsou pak vdechnuty jiným přítomným psem. Nejrozšířenějšími viry jsou Adenovirus 1 a 2, Parainfluenza, Herpes, Reovirus, z baktérií narážíme na Bordeatella Bronchiseptica a Mycoplasmy. Když IW onemocní psincovým kašlem je vhodné poprosit veterináře o léčení antibiotiky, aby nedošlo k zápalu plic. Současně musíme často kontrolovat stav a tělesnou teplotu IW (léčení zápalu plic str.244). Podle mých vlastních zkušeností se u více jak poloviny IW toto onemocnění rozvinulo až do stadia kolapsu, s teplotami od 40 – 41 °C a to do 12 až 24 hodin od prvního zakašlání. Ostatní IW kašlali jen příležitostně a zůstali v podstatě fit, tak jak jsou projevy PK popisovány v knihách, z kterých se učí mladí veterináři. Žádný z psů, kteří dostali zápal plic nereagoval na podávaná antibiotika, ta snad zabránila jen druhotným infekcím. Ve stěrech z nosní sliznice byl identifikován virus Parainfluenza. Jediné co se dalo dělat bylo pomocí ventilátorů a mokrých prostěradel snižovat horečku, podávat tekutiny a psy povzbuzovat. Jeden mladý pes umřel, ostatní se začali 48 hodin po kolapsu zotavovat. Nenávidím to znovu zažívat takové situace.

Nejlepší je vždy prevence! K dnešním očkovacím programům pro štěňata a opakovacím očkováním pro dospělé psy patří i očkování proti psí parainfluenze. Požádej svého zvěrolékaře, aby tuto vakcinu tvému psovi nasadil. Většina očkovacích kombinací používá jiného přenašeče – Adenovirus 2 – k zajištění imunity proti infekční žloutence. Tím je zajištěna dvojitá ochrana. Bakteriální původce PK – Bordeatella Bronchiseptica je nacházena u většiny na PK onemocnělých IW. Proti tomu můžeme psa ochraňovat v doporučených intervalech aplikovanou vakcínou podávanou v nosním sprayi. Mysli na to, že PK je velmi nakažlivý, každý pes je pravděpodobně ještě dva týdny po skončení kašle schopen nakazit ostatní psy. Nedovol žádnému nemocnému psu se zdržovat v blízkosti jiných. Nechoď na výstavy nebo na vycházky do parku, protože toto tvoje nezodpovědné jednání by mohlo způsobit smrt jiného psa.

Pod slovem pneumonie se v zásadě rozumí zánět plicní tkáně. Její název se všeobecně odvozuje od toho, která část je nejvíc napadena, například broncho- pneumonie je zánět, který se soustředí na bronchie. Onemocnění může být způsobeno různými nosiči infekce, například primární virová infekce virem Parainfluenza, bakteriální infekce mykoplasmami, plísňovou infekcí a parasitální infekcí. Pneumonie mohou vzniknout také neinfekčně například působením různých jedů, vdechnutím potravy, mléka nebo zvratků. Tato aspirační pneumonie je určitým rizikem při krmení velmi malých štěňat z láhve. Tato pneumonie se může velmi rychle rozvinout v závažnou infekci , neboť oportunistické kvasinky se v zanícené plicní tkáni dramaticky rychle množí.

Na zápal plic jsou irští vlkodavové obzvlášť citliví, od prvních příznaků onemocní během několika hodin velmi vážně. Umírají, pokud nedostanou nitrožilně a rychle ta správná antibiotika. Nejčastější druhy životu nebezpečných pneumonií jsou bakteriálního původu, jen pneumonie vzniklé v souvislostí s psincovým kašlem jsou obvykle virového původu. Prvním příznakem je náhlá únava, nezájem a deprese. Pes se nezajímá o jídlo. Teplota je většinou velmi vysoká, nejméně 39,6 – 4O °C. U mnoha IW stoupá horečka každou hodinu ještě výše, pokud nenásleduje správné ošetření. Znamením je také, že si pes nechce lehnout na bok, později pes stále stojí. Tento postoj je pro pneumonii typický, hlava a krk jsou vodorovně nataženy před tělem. Bolesti v oblasti hrudníku bývají zřídka konstatovány. Někdy se objevuje kašlání nebo chroptění při dýchání. Při pozorování hrudního koše je vidět, že dýchání je velmi rychlé a vyvolává zřetelné pohyby žeber a bránice. Jen zřídka jsou slyšet nenormální (vlhké) tóny v plicích, což ale nesmí diagnózu pneumonie změnit. Zvuky v plicích se mnohdy začnou ozývat, ale to už stojí IW tváří v tvář smrti. Neléčená pneumonie vede u IW během 72 hodin nebo i rychleji ke smrti.

Podezření na zápal plic musí být bráno zrovna tak vážně jako podezření na torzi žaludku. IW potřebuje rychlé ošetření zvěrolékařem, který musí toto onemocnění brát velmi vážně. Velmi často nasazují lékaři, kteří s průběhem pneumonie u IW nejsou seznámeni a v počátečním stádiu se domnívají že jde jen o nachlazení, nějaké léky na bázi Amoxycilinu nebo Ampicilinu v tabletkách. Ale antibiotika obsahující amoxycilin udržují v lepším případě infekci na stejné úrovni, v horším případě nepůsobí vůbec, rozhodně však nemohou infekci odstranit. Několik hodin později je velmi pravděpodobné, že se zdravotní stav IW natolik zhoršil, že je nutná druhá návštěva veterináře nebo jeho příjezd, neboť pes je příliš nemocen, než aby se mohl ještě pohybovat. Jiný lék, který je možné vyzkoušet a který je všeobecně trochu účinnější než Amoxycilin je Baytril(Enroflaxin). Bývá u infekcí dýchacích cest, které jsou vyvolány určitými prvky Pseudomona, účinný proti Staphylokokus a E. coli. Baytril má ale menší prostupnost do plicních tkání, než do jiných orgánů. Proto není překvapující, když Pneumonie, která je zdánlivě vyléčená se během několika týdnů pravděpodobně vrací. Důležité – Baytril nesmí být podáván během růstové periody neboť působí na pohybové ústrojí – je proto u IW do l8 měsíců věku zakázán. V praxi trpí mnoho IW na opakovanou pneumonii, jakmile ji jedenkrát měli. Pokaždé bývá horší a silnější než předešle, šance na vyléčení mizivější. Také poškození plic je stále větší. Přitom je jasné, že po každé „kúře“ zůstává infekce v plicích a zakládá rezervu pro další zápal plic. Toto je situace, o které vím a kterou nějakým způsobem prodělali mnozí dlouholetí majitelé IW – je do zoufalý stav přihlížet, jak pes kráčí smrti vstříc. Já jsem ale poznala v Kanadě nový druh antibiotik. Upozornil mne na ně doktor Dr. Lyn Simon, dlouholetý chovatel IW v Minneapolis a ER Doctor by profession. Jedná se o čtvrtou generaci Cephalosporinu, jmenuje se ROCEPHIN (Ceftriaxone Sodium). Tento lék se doposud používal jen v humánní medicině, byly ale provedeny pokusy u psů. Dr. Simon vyzkoušel Rocephin u několika svých IW, kteří onemocněli pneumonií a docílíl pozoruhodných výsledků. Mému vlastnímu zvěrolékaři se ve Winnipegu podařilo tento lék získat. Vyzkoušeli jsme ho u mého psa, který by právě po léčbě Baytrilem asi uhynul, kdyby nebyla infekce přemožena. Nejdřív dostával Rocephin nitrožilně, později dvakrát denně intramuskulárně. Během dvou hodin po první injekci klesla teplota, dýchání se zlepšilo, pes projevil zájem o potravu. Po 24 hodinách nebylo poznat, že byl pes nemocen. Provedli jsme pětidenní léčbu a pneumonie byla vyléčena aniž by se ještě někdy opakovala. Poměrně proměnlivé jarní počasí ve Wjinnipegu mi poskytlo víc příležitostí během čtyř let vyzkoušet Rocephin u několika IW se zápalem plic. Každý pes se po Rocephinu rychle a důkladně vyléčil, aniž bych mohla konstatovat nějaké vedlejší účinky. Rocephin se dá dnes sehnat i v Anglii, ale nové EU předpisy způsobily, že je velmi těžké získat pro psy lék s humánní licencí. Toto může být ale neštěstím pro IW, kteří mají pneumonii a může to mít smrtelné následky.

Před rokem jsem měla fenku IW, která mívala pneumonii cyklicky. První dvě onemocnění byla „vyléčena“ Synuloxem (Clavanulated Amoxycilin). Ale třetí opakování přišlo dříve a mnohem silněji, každou hodinu teploměr ukazoval vyšší teplotu. Vyzkoušeli jsme silnou dávku Baytrilu, která však nepřinesla žádné zlepšení. Stav se sice stabilizoval, fena se ale cítila špatně. Takže můj veterinář stál pod silným tlakem Rocephin někde obstarat. Rocephin – a to bylo jisté – by mého psa zachránil. V opačném případě byla její smrt jen otázkou krátké doby. Bylo ale nezměněně obtížné obstarat Rocephin pro psa. Při intenzivním pátrání objevil velmi blízké antibiotikum Excenel (Cetiofur), které bylo při akutním zápalu plic povoleno i pro psy. Mohli jsme je vyzkoušet, můj doktor mne ale varoval a nedával žádné záruky na nepředvídané vedlejší účinky. Já jsem se však rozhodla pro. Takže moje fena dostávala šest dnů intramuskulárně Excenel a já jsem doufala, že se z toho dostane. Nálada mé staré fenky a její radost k životu se změnily během 24 hodin neuvěřitelně. Žádné vedlejší účinky se neukázaly. 12 měsíců po této léčbě Excenelem se neukázala žádná recidiva, fenka je zase drzá, hádá se se svými příbuznými a učí svá štěňata jenom špatným mravům. Z tohoto důvodu doporučuji, když by Tvůj IW dostal nějakou bakteriální pneumonii, abys promluvil se svým veterinářem o možnosti použít antibiotikum Excenel (ještě lépe Rocephin), pokud možno v ranném stádiu onemocnění, aby mohla být infekce zcela vyléčena.

Autorem tohoto příběho je paní Jana Buchingerová. Je to příběh o tom, jak mohou být výše uvedená onemocnění pro vlkodava nebezpečné. Příběh o lásce, nemoci a bezmoci.

Je to skutečný příběh našich vlkodavů a přestože od té doby uplyne brzy 7 let, budu se muset hodně snažit, abych psala bez emocí.

Našemu Alvovi byly skoro 3 roky a naše fenečka Dannah Irmidu měla krátce po bonitaci. Byla milá, pěkná a získala i trofeje na výstavách, takže jsme ji brali jako budoucí zakladatelku naší chovatelské stanice a těšili jsme se, že nám třeba na jaře přivede na svět krásná štěňátka. Ale ukázalo se, že mnoho věcí naplánovat nelze a proti nečekaným událostem je člověk úplně bezmocný. Bylo to koncem října a Danulka začala kašlat. Vzápětí se objevila vysoká teplota a my s ní okamžitě jeli k veterináři. Fenečku důkladně prohlédl, konstatoval, že to asi bude psincový kašel, který v té době zrovna řádil a dal jí injekci. S tím, že příští večer musíme přijít znovu. Byli jsme tam šestkrát. Tenkrát jsem ještě netušila, že tato nemoc je pro vlkodavy tak nebezpečná. To ale zřejmě nevěděl ani pan doktor. Netušila jsem, že při zápalu plic teplota večer mírně klesá. A tak jsme s naprostou důvěrou každý večer doufali, že už to bude dobré. Mezitím začal kašlat i náš Alva. U něho však trvalo den, dva, než se objevila horečka. A veterinář usoudil, že když pes nemá teplotu, bude to zas dobré i bez léků. Nebylo to dobré. Nic nebylo dobré, protože šestou noc nad ránem naše fenečka usnula navždy na své oblíbené sedačce. Zatímco ona odešla do psího nebe, kde už ji nic nebolelo, pro nás to byla nejhorší bolest, jakou je možno zažít. Lítost a zoufalství, že jsme jí nedokázali pomoci. Beznaděj. Bylo právě 1. listopadu – na Dušičky.

Poté co jsme jeli k veterináři oznámit mu, co se stalo a zaplatit účet (nechápal, proč rotvajler a boxerka se stejnými příznaky se během tří dnů vyléčili a naše fenka ne) jsme okamžitě vzali Alvu a odjeli s ním na veterinární fakultu do Brna. Vysvětlili jsme lékařům situaci. Řekli jsme jim, který lék nepomáhá. Okamžitě vzali vzorky na vyšetření, Alva musel na infekční oddělení a s těžkým zápalem plic prostál hodiny u dvířek kotce, na němž visela kapačka. V prázdném domě nebylo k vydržení a tak jsme jezdili každý den do Brna zeptat se, jak to vypadá. Lékaři nám nedávali skoro žádnou naději, Alva byl velmi zesláblý. Někdy jsme stáli za přivřenými dveřmi, slyšeli jak rychle dýchá a nesměli se mu ukázat, aby se zbytečně rozčilením nevyčerpával. Třetí den nám jeden z veterinářů pověděl o dopolední události, která se mi s odstupem času zdá docela k smíchu. Nikdo netušil, že náš Alva je takový „černý lord“. Jako štěňátko se naučil neuvěřitelně rychle čistotě, nikdy by dobrovolně nešlápl do kaluže. Natož aby se z ní napil. Jak se na klinice ukázalo, nebyl ochoten se vyvenčit do klece, v níž ležel. Což ovšem nikdo netušil. A tak se po několika litrech kapaček veterináři domnívali, že mu selhaly ledviny a rozhodli se jít s ním na rentgen. Dovedu si představit ten zážitek: Medik opatrně a pomalu vede vyhublého, slabého psa v horečkách přízemní chodbou k rentgenu. Mezerou v jedněch dveřích je vidět malý vydlážděný dvůr a na něm strom. A pak už následuje start a běh Alvy, úlek a let medika. A obrovská louže u stromu. Takže rentgen se nekoná…. Pak už chodili Alvu venčit.

Po týdnu se jeho stav stabilizoval. Zkusili jsme mu dát dietní granule, ale odmítá je, oznámil nám jeden z veterinářů další den. Zeptali jsme se, jestli smí lidské jídlo a běželi k mojí mamince, která upekla na vodě kuře, udělala tvarohovou buchtu a přidali jsme banán. To mu chutnalo, oznámil pan doktor. A tak jsme se ještě 4 dny střídali s brněnskými příbuznými v zásobování našeho maroda. Nesu jídlo psu Alvovi – to byla zaříkávací formule u přijímacího okénka. Alvu tam měli rádi a i on si bílé pláště velmi oblíbil. Den před jeho propuštěním jsme mu přivezli z Maďarska novou kamarádku. Pětiměsíční, něžné a bázlivé štěňátko – Zerunku. Alva se nám vrátil domů jenom kost a kůže, ale jak ukázala následující vyšetření v dalších letech – bez následků.

Na vánoce – jenom dva měsíce po výše popsaných událostech – jsem dostala knížku Irský vlkodav od dlouholeté chovatelky irských vlkodavů Mary Mc Bryde. Zde jsem našla kromě jiných zajímavých textů i popis průběhu a léčení psincového kašle a zápalu plic – pneumonie. Oba články jsem přeložila a dávám je od té doby pro jistotu všem novým majitelům našich štěňátek. Dávejte pozor na svoje vlkoušky a mějte se fajn.

Onemocnění srdce je jednou z hlavních příčin úhynu u irských vlkodavů. Dilatační kardiomyopatie (DCM) představuje degenerativní onemocnění, při kterém dochází k rozšíření srdečních dutin a zeslabení srdečních stěn. Postupné ochabnutí srdeční svaloviny, způsobuje nedostatečnou cirkulaci krve. Srdeční selhání, způsobené tímto onemocněním, se klinicky projevuje slabostí, snadnou unavitelností, kašlem, dušností a celkovými otoky. Klinické příznaky se však objevují nepravidelně, nezřídka dochází i k náhlému úhynu. Onemocnění postihuje zejména velká a obří plemena ve středním a vyšším věku. Dle některých statistik je průměrný věk irských vlkodavů postižených dilatační kardiomyopatií 4 roky. Jednoznačné příčiny onemocnění nejsou známy. U irských vlkodavů a některých dalších plemen se na vzniku onemocnění významně podílí dědičné predispozice. Předmětem současného výzkumu je identifikace mutovaných genů zodpovědných za DCM. Zatím je však hudbou budoucnosti selekce pomocí DNA analýzy, kdy budou pozitivní jedinci před zařazením do chovu zavčas odhaleni.

Jelikož se klinické příznaky onemocnění objevují relativně pozdě, když už je poškození v pokročilém stádiu, je pro včasné odhalení onemocnění rozhodující pravidelné každoroční kardiologické vyšetření. Základem kardiologických vyšetření je zhodnocení síly a práce srdeční svaloviny pomocí echokardiografie. V některých případech však předchází morfologickým změnám srdeční svaloviny změny rytmu (např. fibrilace síní), proto je v rámci preventivních kardiologických vyšetření žádoucí i elektrokardiografické vyšetření. Zásadním předpokladem úspěšnosti preventivních kontrol je standardizovat metodiku vyšetření a posuzování naměřených hodnot, tak aby se zamezilo stanovení odlišných výsledků na různých veterinárních pracovištích. V případě zájmu chovatelských klubů je zde možnost spolupráce s Kardiologickou sekcí ČAVLMZ, která na vyžádání vypracovává přesné podmínky kardiologických kontrol a určuje autorizované veterinární lékaře, kteří budou vyšetření provádět. Nedílnou podmínkou úspěšnosti celého programu preventivních kardiologických vyšetření je, aby tato vyšetření byla plně akceptována a uznávána ze strany chovatelů.

Vzhledem k vysoké prevalenci DCM v chovu irských vlkodavů (až 30%) je nezbytné vyřazovat postižené jedince z chovu. Úskalím této selekce je, že k odhalení onemocnění dochází zpravidla až ve vyšším věku. Otázkou pak zůstává jak se zachovat k potomkům, kteří již byli zařazeni do chovu, u jejichž rodičů či prarodičů se onemocnění objevilo.

Na počátku zavádění programu preventivních kardiologických kontrol je nejschůdnější formou provádět vyšetření na základě dobrovolnosti. Chovatelé by si sami rozhodovali zda chtějí či nikoli vyšetření podstoupit a jeho výsledek zveřejnit. Na dostupných médiích (klubový časopis, internet atd.) by byl v případě souhlasu majitele uveden nález, který by měl být průběžně aktualizován (např.: 1 x ročně). Jedinci evidovaní v tomto seznamu, u kterých se buď nález vůbec neobjeví, anebo bude zachycen v co možná nejvyšším věku, by samozřejmě měli být chovatelsky cennějšími, než ti, kteří v seznamu uvedeni nebudou.

Prosazení ozdravných programů se neobejde bez neustálé a důsledné osvěty, neboť nedostatečně informovaný chovatel nebo majitel se do programu s největší pravděpodobností sám dobrovolně nezapojí. Základním smyslem tohoto programu je snížení výskytu srdeční vady. Vždyť snahou nás všech je prodloužit a zkvalitnit život našich pacientů.

Závažné, život ohrožující onemocnění především velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem. Postižení může být různého rozsahu od jednoduché dilatace až po dilataci s částečným nebo úplným přetočením - torzí - žaludku. Vlivem změněných anatomických poměrů dochází k městnání krve v břišních orgánech a ke značnému zvětšení sleziny. Je tedy snížen odtok krve z orgánů břišní dutiny, což vede k poklesu srdečního tlaku a snížení srdečního výkonu, může nastat srdeční arytmie. Dochází k vytváření endotoxinů a tím k nedostatečnému krvení a okysličování orgánů, včetně centrálního nervového systému.

Důsledkem dilatace je většinou nahromadění velkého množství plynu v žaludku a jeho chemická analýza ukázala, že se jedná o spolykaný vzduch. V některých případech se torze vyskytuje bez předchozí dilatace. Při chirurgickém řešení u psů s predispozicí k tomuto zdravotnímu problému a prvním výskytem torze žaludku v některých případech pomohla fixace žaludku a počet recidiv klesl. Výskyt případů dilatace, případně torze žaludku u velkých plemen psů přechodně stoupl po začátku četnějšího používání granulované stravy.

Typickými příznaky, které jsou pozorovány nejčastěji jsou neklid, nucení na dávení bez schopnosti zvracet a zvětšení břicha. Ošetření veterinárním lékařem je potřebné co nejrychleji, co nejdříve je potřeba zavést žaludeční sondu a snížit tak tlak v žaludku. Jestliže sondu nelze zavést přes vstup z jícnu do žaludku, nejedná se o dilataci, ale o torzi a je nutná okamžitá operace.I v případě, že lze sondu zavést se může zhruba u 1/4 případů jednat o torzi. Přetočení a zaškrcení může být v místě výstupu ze žaludku do střev, případně otočení menší než o 360 stupňů. Vždy by tedy psovi měla být poskytnuta okamžitá odborná pomoc, měla by být stanovena poloha žaludku. Obecně je udáváno, že výsledky chirurgické léčby torze žaludku se výrazně zlepšily během posledních let, ale úhynem přesto končí cca 1/3 případů.

Při zjišťování příčin úhynu u irského vlkodava byla torze žaludku důvodem úhynu:
u psů narozených do r. 1990 20,8 %
u psů narozených v letech 1991 až 1995 14,4 %
u psů narozených v letech 1996 až 2000 8,5 %

Podle známých případů lze říci, že výskyt torze žaludku u irského vlkodava se skutečně snížil, snad i v důsledku preventivních opatření prováděných majiteli psů. I v případech, kdy se onemocnění vyskytlo, byla úspěšnost léčby výrazně lepší než v předchozích letech, samozřejmě při včasném poskytnutí odborné pomoci. Veterinárního lékaře vyhledejte při podezření na torzi žaludku okamžitě.

K preventivním opatření patří nepodávat ani dospělému psovi celý denní objem krmiva v jedné dávce. Osvědčilo se podávání 1/3 objemu krmné dávky ráno, 2/3 večer. Granule je lépe podávat navlhčené, ale ne v kašovité formě. Krmivo má být podáváno v nádobě umístěné zhruba do výšky hrudníku, po nakrmení je vhodný klid. Především by se neměly náhle měnit zvyklosti techniky krmení i změna krmiva při přechodu na jiný druh by měla být postupná. Riziko torze zvyšují prudké pohyby, chůze především ze schodů a není vhodné psa bezprostředně po nakrmení převážet autem. Obecně se doporučuje klid po krmení cca 2 hodiny. Bohužel, všechna preventivní opatření pouze snižují riziko výskytu torze žaludku.