Země původu: Střední východ, patronát FCI
Datum publikace platného originálního standardu:: 20.03.1990
Použití: Třebaže se irští vlkodavové používali až do 17.století k lovu vysoké (zvláště jelenů), prokázali svoji užitečnost také při hubení vlků, kteří obývali lesy velké části Evropy.
Klasifikace fci:
|
Skupina 10 – chrti | |
|
sekce 1 - hrubosrstí chrti
bez zkoušky z výkonu |
Krátký historický přehled: Víme, že Keltové usídlení na Kontinentu, chovali chrta, který byl pravděpodobně potomkem chrtů, jejichž obrazy se dochovaly na egyptských malbách. Keltové v Irsku se podobně jako kontinentální kmeny zajímaly o chov chrtů, ale pravděpodobně byli jejich psi ještě větší, než jedinci starší variety na pevnině. Velcí irští chrtové mohli být hladkosrstí nebo hrubosrstí, ale následkem působení klimatických podmínek vlivů v Irsku pravděpodobně začali převládat drsnosrstí psi. První písemné doklady o těchto psech pocházejí z období římského konzula v roce 391 našeho letopočtu, ovšem tito chrti žili v Irsku již v prvním století našeho letopočtu. Tehdy změnil Setanta název plemene na Cu-Chulain (Culanský pes). Za zmínku stojí i to, že v 1.století našeho letopočtu Uiseneach na svém útěku ze Skotska s sebou vzali 150 takových psů. Irští chrti se nepopiratelně podíleli na vzniku skotských chrtů. Pár irských chrtů představoval od středověku do 17.století dar vysoce ceněný královskými dvory Anglie, Skotska i jinde. Tak se tito psi dostali do Anglie, Španělska, Francie, Švédska, Dánska, Persie, Indie a Polska. Změna názvu plemene na vlkodava pochází pravděpodobně z 15.století, kdy bylo každé hrabství povinno chovat 24 vlkodavů a chránit tak stáda sedláků před vlky. Když byl za vlády Cromwella (1652) zakázán vývoz vlkodavů, podařilo se díky tomuto opatření udržet dostatečný početní stav těchto psů, ale postupné mizení vlků a neustálá poptávka ze zahraničí měla na konci 17. století za vinu snížení stavu vlkodavů téměř až k vyhynutí. Zájem o toto plemeno pravděpodobně vzbudila romantika a nové vlastenecké smýšlení. Jedině díky poměrně časté příbuzenské plemenitbě se podařilo vyšlechtit z irských vlkodavů opět upevněné plemeno; oprávněně se rozšířil názor, že výsledky chovu představují znovuzrození tohoto plemene. V roce 1885 byl založen klub pro irské vlkodavy a irský chovatelský klub řídil na své výstavě v roce 1879 zvláštní třídu pro toto plemeno. Dnes se irský vlkodav opět těší pozornosti, která mu byla věnována i ve středověku. Jako živoucí doklad irské kultury a jako dědictví keltské minulosti se těší se velkému zájmu. Irský vlkodav je doma mírný jako ovečka, při lovu je však odvážný jako lev. Dnes se kromě Irska chová v řadě dalších zemí.
Celkový vzhled: Irský vlkodav by neměl být těžký ani masivní jako doga, avšak měl by být větší než deerhound, kterému se jinak podobá svým typem. Je pozoruhodný svou velikostí, majestátním chováním, silně osvalený, siný a přesto elegantně stavěný, lehkým a aktivním pohybem; hlava a krk jsou neseny vysoko, ocasem je na konci lehce ohnutý vzhůru.
Hlava: Dlouhá, čelo velmi lehce vystupuje a mezi očima vykazuje velmi lehkou prohlubeň.
Mozkovna nepříliš široká.
Tlama: Dlouhá a mírně zašpičatělá.
Uši:Malé, nesené stejně jako u greyhounda.
Skus: Ideální je nůžkový, kleště jsou povoleny.
Krk: poměrně dlouhý, velmi silný a svalnatý, dobře klenutý, bez volné kůže na hrdle a laloku.
Hrudník:Velmi hluboký, široký hrudní koš
Hřbet:Spíše delší než krátký, bedra mírně klenutá
Ocas:Dlouhý a nesený v mírném oblouku. Přiměřeně silný a dobře osrstěný.
Břicho: Dobře vtažené.
Hrudní končetiny: Dobře osvalené plece, poskytující hrudníku šíři, lehce šikmo uložené. Lokty dobře usazené, nesmí se vytáčet ven ani dovnitř.
Přední běhy:Dobře osvalené předloktí, končetiny celkově silné a zcela rovné
Pánevní končetiny: Svalnaté stehno a lýtko, silné a dlouhé jako u greyhounda. Hlezna dobře nízko posazená, nejsou vbočená, ani vybočená.
Tlapky:Přiměřeně velké, okrouhlé, nenatáčejí se dovnitř ani ven. Prsty sevřené a klenuté, se silnými ohnutými drápy.
Osrstění:Hrubé a tvrdé na celém trupu, končetinách a hlavě. Zvlášť tvrdá a dlouhá nad očima a na spodní čelisti
Barva a znaky:Uznávané barvy jsou šedá, žíhaná, červená, černá, čistě bílá, jelení a jiné barvy, které se objevují u deerhounda. <
Velikost:Minimální velikost a hmotnost u psa by měla být 79 cm, a 54,5 kg, u fen je minimální výška 71 cm a hmotnost 40,5 kg. Všechna zvířata pod tyto hodnoty jsou vyloučena ze soutěže. Pozoruhodná velikost včetně velké kohoutkové výšky a přiměřené délky těla je cílem, jemuž je třeba se přiblížit, a je žádoucí upevnit plemeno tak, aby psi měřili v průměru 81 až 86 cm a vykazovali potřebnou sílu, aktivitu, odvahu a vyrovnanost.
Vady: Každá odchylka od výše uvedených bodů musí být posuzována jako vada a její hodnocení má být v přesném poměru se stupněm odchylky. Příliš těžká nebo lehká hlava, příliš vyklenuté čelo, velké a ploše zavěšené ucho, krátký krk, silný lalok; příliš úzký nebo široký hrudník, pronesený, sedlovitý nebo příliš rovný hřbet, křivé hrudní končetiny, přeúhlené nadprstí, vybočené nebo vytočené tlapky, rozevřené prsty, příliš zatočený ocas. Slabá pánevní končetina a celkový nedostatek osvalení, příliš krátký trup, růžově nebo játrově zbarvené víčko, jiná než černá barva na pyscích a nose. Příliš světlé oko.
Poznámka: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.